Vzpomeňte si na první měsíce společného života, tu opojnou zamilovanost! Motýlci poletující v žaludku, kolena se podlamující samou blažeností. S postupujícími léty se tato počáteční euforie přetaví ve stabilitu, vzájemnou oporu a pocit jistoty. Pohybujeme se v dokonalé harmonii, přesně víme, co od sebe navzájem očekávat. Naše znalost partnera je tak hluboká, že si ho občas přestaneme plně všímat. „Místo pro rozvíjení romantických pocitů se začne zmenšovat, a náš protějšek se nám pak jeví spíše jako kolega v týmu ‚Naše rodina‘, než jako jedinečná bytost. Experti nás utvrzují, že se jedná o přirozený a nevyhnutelný vývoj partnerského soužití: fáze romantického poblouznění končí obvykle po dvou letech a nastupuje fáze hluboké emocionální vazby. Znamená to tedy, že první dva roky jsme sledovali jen dechberoucí trailer, zatímco zbytek životní cesty (či partnerského soužití) bude připomínat spíše poklidné a namáhavé dělnictví?' ptá se s mírným údivem psycholožka Eliška Kodyšová.
Například psychologové Bianca Acevedo a Arthur Aron, jak uvádí Kodyšová, tvrdí, že i po mnoha letech je možné zažívat intenzivní romantické city - a páry, které tuto schopnost neztratí, jsou šťastnější než ty, jejichž společné soužití se proměnilo v poklidné a přátelské přátelství. Romantická přitažlivost v lidském mozku aktivuje komplexní kaskádu biochemických procesů, které jsou v úvodních fázích vztahu natolik silné, až připomínají stavy pozorované u některých psychických poruch. „Naštěstí lidé v dlouhodobých vztazích, kteří si udržují romantickou jiskru, již netrpí onou obsesivní složkou vášně - romantika je stejně nádherná, avšak o poznání klidnější. Pouhá přítomnost milovaného člověka na naší tváři vykouzlí blažený, zamilovaný úsměv,' popisuje Eliška Kodyšová.
I proto má nesmírný smysl usilovat o udržení romantických chvil i po mnoha společně prožitých letech. „Pokud si přejete prožívat ve svém partnerském svazku více romantiky (a předpokládám, že ano, jinak byste tomuto textu nevěnovali pozornost), existuje několik kroků, které můžete podniknout,' navrhuje renomovaná psycholožka. „V první řadě se ujistěte, že mezi vámi a vaším partnerem panuje naprostá důvěra a pocit bezpečí. Romantika dokáže poskytnout úlevu od běžných nedorozumění, ale již probíhající konflikt charakterizovaný negativní komunikací zachránit nedokáže.' Druhý krok spočívá v tom, abyste se pokusili druhého člověka opět skutečně vnímat a dát mu jasně najevo, že si ho všímáte. „Úžasné je, že se neustále proměňujeme, a proto můžeme své partnery či partnerky objevovat znovu a znovu, a to i po mnoha letech společného života. Komunikujte s ním/ní, pozorujte ho/ji. Zároveň ale vnímejte i sami sebe - jak se s ním/s ní cítíte, co byste si přáli jinak, co je naopak naprosto skvělé,' doporučuje Eliška Kodyšová. Pro další inspiraci a praktické rady, jak v dlouholetých vztazích zažívat romantiku, se můžete podívat na portál Heroine.cz. A to nejen během svátku svatého Valentýna.
ManželstvíPartneřiVztahy
"Nereálná romantická očekávání? Ta nemám," odmítá s naprostou ráznou kategorickostí třicetiletá, šťastně sezdaná Hana. Myšlenka, že by od svého manžela očekávala něco víc, aniž by o tom předem promluvila, si zpočátku vůbec nepřipouští. "I když...," zamyslí se po chvíli přemýšlení.
Nedávno se Hana se svým manželem skvěle bavili na společenském večírku a zcela jim utekl čas. Přitom přesně v jedenáct hodin večer, kdy právě odbily hodiny, jim končilo hlídání jejich malého syna a nastal nejvyšší čas vrátit se domů. Manželovi se však ještě rozhodně nechtělo odejít. Ani Haně. Přesto se dobrovolně nabídla, že půjde napřed sama.
A on její nabídku bez jakéhokoli zaváhání bezprostředně přijal, na večírku zůstal a dál si vynikajícím způsobem užíval zábavu. Bez její přítomnosti. "Samozřejmě jsem pak byla velmi rozlobená a smutná," líčí Hana své pocity s jistým smutkem. "Očekávala jsem, že odmítne a půjde se mnou. Druhý den jsem mu to proto náležitě vytkla a poučila ho." Její manžel se naopak logicky cítil uražen tím, že je kárán za něco, co sama iniciovala a navrhla.
Podobná, přehnaně nerealistická očekávání od svých partnerů má občas každá z nás. Ať už doufáme, že nás bez jakéhokoli předchozího vyzvání doprovodí domů, nebo že nám jako milé překvapení naplánuje exotickou cestu kolem světa. Když se však tato tajná přání nesplní, všechny nás to stejně hluboce zraní a zasáhne. Následně se stáváme mrzutými, propadáme pláčům, mlčíme, zuříme, zkrátka jednáme způsobem, který kazí náladu nejen nám samotným, ale i našemu partnerovi. Bohužel, prostá myšlenka, abychom si přímo řekly o to, co opravdu chceme, nás ani nenapadne.
"To by přeci pak jeho čin neměl žádnou přidanou hodnotu, že ano?" říkáme si ve většině případů. Muž si musí na to, co nám způsobí radost, přijít přece jen a jen sám, shodneme se a raději dále trpíme tím, že se naše tajná představa nenaplňuje, a necháváme partnera marně tápat v nejistotě, co se mu zase nelíbí. Naší neschopností otevřeně vyjádřit, o co nám ve skutečnosti jde, trpíme pak nejen my, ale také on a celý náš vztah.
Odkud se v nás vůbec bere ten pošetilý předpoklad, že muž dokáže sám přijít na to, co se nám právě honí hlavou? "Z velké části jsme do tohoto přesvědčení 'naočkovány' již od raných teenagerských let prostřednictvím knížek a filmů, které čteme a sledujeme," vysvětluje psycholožka Katarína Lomská Filasová, odkud se vzal onen mýtický Pan Úžasný, jenž bez jediného slova plní všechna naše tajná přání. Právě v pubertálním věku se podle ní formuje náš pohled na chování toho "pravého" muže, a my pak v dospělosti toužíme zažít podobné romantické situace na vlastní kůži.
"S romantickou láskou máme proto neodmyslitelně spojenou i určitou formu pasivity," poukazuje Katarína na typický scénář pohádky, kde hlavní hrdinka pouze sedí a čeká, až jí princ složí modré z nebe k nohám. A ona zatím nemusí vykonat vůbec nic, dokonce ani si o to říci. A právě proto by pro nás ztrácelo jakoukoliv cenu, kdyby náš partner plnil přání, které bychom mu předem sdělily. Nebylo by to totiž již jako v pohádce.
A co je ještě mnohem horší - my skutečně věříme, že tato pohádka je reálná a může se stát.
"Mýtus romantické lásky v nás zasévá přesvědčení, že na takového partnera, který sám od sebe splní i naše nevyslovené touhy, máme skutečně nárok," dodává psycholožka s mírným úsměvem.
Ale opravdu si myslíme, že takový člověk, který dokáže číst naše myšlenky, skutečně existuje? Zkusme se na krátký okamžik vžít do situace opačného pohlaví a představme si, co by udělalo radost některé naší dobré kamarádce. To je přeci ve většině případů snadné, té by určitě udělala největší radost klidná večerní procházka ve dvou. Nebo spíše vstupenky na koncert vážné hudby? Nebo snad romantická noc pod širákem? Nebo snad uklizené a umyté nádobí?
Přesto, že se na první pohled zdá, že ženská přání jsou snadno uhádnutelná, že nechceme nic tak mimořádného a v podstatě všechny toužíme po tom samém, přiznejme si, že mnohdy ani samy přesně nevíme, co vlastně chceme. A jak to pak má vědět náš protějšek?
"Každá toužíme po něčem jiném a jestli na to náš partner přijde sám, není testem jeho lásky k nám, ale spíše jeho schopnosti telepatie," myslí si o tom své psycholožka s úsměvem.
Jestliže už tedy nechceme mít oči jen pro pláč nad dalším nesplněným romantickým přáním, je nejvyšší čas naučit se je konečně vyslovit. A to velmi nahlas a srozumitelně.
Bohužel, dalším zásadním kamenem úrazu pro mnoho žen je skutečnost, že považují vyslovení svého přání nahlas za něco špatného, sobeckého. Nemůžeme přeci partnera donutit, aby plnil naše touhy, myslíme si zdánlivě altruisticky.
"V konečném důsledku si o to sice neříkáme, ale zároveň očekáváme, že na to ten druhý přijde sám, což je vlastně svým způsobem ještě neskromnější," vyvozuje psycholožka.
Zapomeňme proto raději na onu falešnou skromnost. Partner nám naopak jen uvítá, když bude vědět, jak nás může konečně udělat šťastnou, a nebude se muset dál nechápavě dívat na náš výčítavý obličej s výrazem: „Zase jsi to neudělal správně.'
phdr. katarína lomská filasováOdbornice, která pomáhá svým klientům zorientovat se v životních situacích, zbavit se nefunkčních vzorců chování a rozšířit svůj pohled o nové možnosti řešení komplexních problémů. Specializuje se na párové i individuální konzultace. Vede také semináře zaměřené na osobní rozvoj. (Více informací zde) |
Poslední váhání, zda svá tajná přání skutečně vyslovit, nebo dál trpělivě čekat na prince, nás zbaví pouhá představa, že bychom jej skutečně potkaly. Večeře při svíčkách, intimní chvíle na pláži, nekonečná záplava květin, růžových srdíček a něžných vyznání lásky, a to každý den. Dnes a denně. Neustálá, přeslazená a nablýskaná romantika.
Fuj. Jen to ne! To už rozhodně není žádná pohádka, ale spíše noční můra. "Plnění romantických představ je mnohem lepší brát pouze jako příjemné zpestření vztahu a nikoliv jako samotný životní styl," potvrzuje i psycholožka, že kdybychom takového nekonečně romantického a něžného prince nakonec přeci jen potkaly, s největší pravděpodobností bychom okamžitě vzaly nohy na ramena a co nejrychleji utekly k nějakému dráčkovi.
Někdy ovšem touha po romantických gestech může pramenit i z vlastní nejistoty, co ten druhý ve skutečnosti cítí. Po několika letech už to mezi partnery nemusí jiskřit tak intenzivně jako na samém začátku a právě nějaká ta romantická pozornost má nám ženám dokázat, že jsme stále v jeho očích milovány. Nemusí nám přitom vždy jít pouze o velkolepé činy. Někdy nám prostě chybí jen něžné pohlazení, pevné objetí, polibek na uvítanou. O takové drobnosti si přece nebudeme muset říkat každý den?
"Na takové situace většinou nejlépe funguje, když mu tu pusu dáte sama," radí psycholožka a tímto způsobem vyvrací další rozšířený romantický mýtus, že muž by měl vždy iniciovat první krok.
Přestaňme proto čekat jako naivní princezny, až se náš princ konečně naučí číst naše myšlenky. Řekněme mu raději velmi otevřeně a nahlas, co vlastně potřebujeme a co nám k plnému štěstí chybí. Nakonec se určitě ukáže, že ani on si s nějakým tím pohádkovým princem z pohádky Bajaja nezadá. A pak budeme žít šťastně a spokojeně, stejně jako v té nejkrásnější pohádce.
Anna a Petr se poprvé setkali na rušném koncertu v srdci Prahy, kde se jejich pohledy na okamžik proťaly v záplavě světel a hudby. Anna, umělecká duše s vášní pro obrazy, a Petr, pragmatický inženýr s jemným smyslem pro humor, si vyměnili jen krátký úsměv, ale jiskra byla zapálena. Následující týden ji Petr našel přes sociální sítě a oslovil ji s nabídkou společné návštěvy galerie. To byl začátek jejich společné cesty.
První rande bylo plné smíchu a vzájemného objevování. Diskutovali o umění, technologii, sní o budoucnosti. Každý další den přinášel nové společné zážitky - procházky podél Vltavy, večery v útulných kavárnách, výlety do Českého Švýcarska. Anna objevovala v Petrovi něhu, kterou skrýval za svou racionální fasádou, zatímco Petr obdivoval Anninu nespoutanou kreativitu a radost ze života. Jejich vztah rostl organicky, jako jemná květina rozvíjející své okvětní lístky.
Jednoho deštivého odpoledne, když společně vařili večeři v jejich novém bytě s výhledem na Hrad, Petr vzal Annu kolem pasu, podíval se jí hluboko do očí a s upřímným úsměvem řekl: "Aničko, myslím, že jsem se do tebe beznadějně zamiloval." V ten moment Anna pochopila, že to není jen pouhé vzplanutí, ale hluboký a trvalý cit. Vyměnili si něžný polibek, který potvrdil jejich společnou budoucnost.
Dnes, po třech letech, Anna a Petr stále sdílejí společné sny a podporují se v každém kroku. Jejich láska je směsicí vášně, přátelství a hlubokého porozumění. Každý den je pro ně novou příležitostí, jak svou lásku prohlubovat a oslavovat. A jejich příběh je živým důkazem toho, že pravá láska, která začíná na seznamce nebo na koncertě, může skutečně trvat navždy.